Není pravdivější písnička jak KDYBY TY MUZIKY NEBYLY, TAK BYCH MĚL DNESKA UŽ TŘI VILY, U KAŽDÉ RŮŽOVOU ZAHRADU…neboť pokud se muzikou neživíte anebo živíte, ale nejste někde na mediálním výsluní, tak vždycky na muzice proděláte. Celý život do ní strkáte neskutečné obnosy na různé nástroje, hejblátka, cvičebny, počítače a programy, stavíte studia, hrajete zadarmo ba naopak ještě si platíte cestovní náklady a tak. TOŽ TO JE ŽIVOT NORMÁLNÍHO MUZIKANTA.
Já jsem zažila i období, kdy jsem se hezky uživila, ale kdybych měla přičíst, co jsem do toho vložila za ta období jiná, tak jsem v červených číslech:-). Takže lepší je se držet nějakého jiného kopyta, třeba právničiny, když už to člověk studoval..
Nejsem vlk samotář a nebaví mě chodit po světe s kytarou sama a zpívat: Vždycky jsem měla ráda v muzice kolektiv, více hlasů, více nástrojů, více kamarádů muzikantů, takže logicky od gymplu jsem hrála v různých kapelách.
Ale u té poslední (AVE!BAND) jsem letos (2020) právě 20 let, takže to už je i o věrnosti, byť by kolektiv zaznal jistých změn.
Vezmu to ale po pořádku:
Na počátku všeho byl chaos- čili amatérské začátky na gymplu s půjčenými elektrickými kytarami, repertoárem od Katapultu, Kratochvílové a první pokusy vlastní tvorby -mazec. Ještě že to netrvalo dlouho.
Na výšce jsem sestavila a dirigovala pěvecký sbor a i tam jsme zpívali také mé písně (dodnes se na srazech spolužáků tomu smějeme, co jsme zažili v rámci letmých koncertů na Petrově..)
Po výšce jsme začaly zpívat s holkama v kvartetu nejdřív á capela a pak se přidávaly nástroje a měnily názvy (Notabene, Silesia). Koupila jsem první klávesy a odehrála svou první plesovou sezónu. Zpočátku nebyl ani stojan, tak se hrálo na stolu s ubrusy..
Po revoluci jsem chtěla dát dohromady kapelu ze samých interpretů, kteří mi nebudou moc hovořit do skládání. V předchozí kapele jsme totiž skládali všichni a občas to byl dort Pejska a Kočičky. A tak jsem na jednom koncertě slyšela hrát krásně na klasický klavír Reňu a ta dotáhla do kapely spolužačky z konzervatoře, a tak vzniklo Tremolo -dámská kapela. Odehráli jsme pár koncertů a „dostali lano“, jak se říká u umělců, hrát country styl a pojezdit po Evropě. Během dvou týdnů jsme měli pro angličany nahrát 4 skladby v country stylu, zda by nás neprodala pražská agentura na slavný festival v Maidstone. Vzhledem k tomu, že holky konzervatoristky poslouchaly spíš klasiku a já rock-byl to úkol nelehký. Ale výzev se nebojíme, nahrály jsme i moje dvě nové skladby v rádoby stylu country a světe div se- na festival nás vzali- a to se tam z Evropy od 50.let nikdo nedostal (jen GB, Austrálie, Canada a USA). Byli z nás v takovém šoku, co to vlastně hrajem, že jsme hráli každý večer pro 3000 lidí. A tak se odpálila kariéra skupiny Red Hats, kterou po mém odchodu z kapely převzala Hanka Fialová.
Po čtyřech letech hraní holky z kapely plánovaly přestávku na druhé děti, a tak jak odešla první, tak jsem usoudila, že nebudu čekat na celou výměnu a přijala jsem nabídku na hraní v barové kapele, především ve Švýcarsku. Kromě slušných peněz mi to období přineslo poznání nových krajů a přátel, naučila jsem se německy a prohloubila znalosti na elektrickou kytaru a dvanáctistrunku. A opět to byla dámská kapela, neboť se taková seskupení dobře prodávala. Pro nás to ale byla řehole pokud jde o stěhování z místa na místo a tahání aparatury, musely jsme se stále učit nové hity, protože kromě barů jsme i rapovaly na diskotékách a větších akcích, plesy nevyjímaje. Hrát na smlouvy, kdy si nemůžete dovolit být nemocný, je velká škola života. Vydržely jsme to pět let a počet členů kapely klesl ze čtyř na dvě. Hrát po barech není sranda a člověk se dost odcizí svému domáckému prostředí a návrat do starých kolejí není jednoduchý.
Moje poslední kapela trvá od roku 2000, takže si zaslouží samostatnou stránku Ave!band
Poslední moje účast ve velkém hudebním kolektivu se odehrála v roce 2005, kdy jsem zpívala v multimediální show Leška Wronky Olza. Nádherně udělané představení na břehu řeky Olzy v Českém Těšíně, kdy scéna vedla na druhý břeh a pomyslně spojila Českou republiku s Polskem, s fantastickou choreografií a tanečníky z Gdyně, na scéně symfoňák tu a tam doplněným na klávesách samotným autorem. Show bylo tak monstrózní, že šla husina i nám účastníkům, a to nejen po dobu pyrotechnických efektů a závěrečných ohňostrojů. Kromě 3 představení v Těšíně jsme s tím jeli i do Žiliny, kde na náměstí bylo 18 tisíc lidí – zážitek! Představení mi dalo hodně k zamyšlení, co chci vlastně dělat v muzice, jak se to dělá a jak to kdo umí. Jsem ráda za spolupráci kromě Leška také s kolegy zpěváky- Magdou Vávrovou, Olgou Lounovou, Davidem Uličníkem, Michalem Cermanem, Petrem Kutheilem, Davidem Deylem a dalšími..
