Byl jednou jeden dům….teda spíš to byla nejdřív chata. A k této chatě jednou přišla kočka posléze nazvaná Sisi. Měla asi 3 měsíce a rozhodla se, že bude u nás bydlet. Já jsem nikdy kočky neměla, takže šupity presto pro žrádlo a záchůdek a začalo se s výchovou. Pokud si myslíte, že s výchovou kočky, tak se pletete- s mojí výchovou! a stanovením nových pravidel pro chod domácnosti. Až doposud jsem si totiž myslela, že kočka ano, ale jen kolem domu čili doma nikdy!. Dobře- toto pravidlo jsem po několika minutách exkurze Sisinky v útrobách chaty a nalézání vhodných pelíšků změnila na pravidlo: „ano do domu může, ale nesmí do ložnice“ !
Když nám vstoupila poprvé do ložnice, dohodla jsem se se Sisi, že do ložnice může, ale nesmí do postele! …A tak jsme hned od prvního dne spaly spolu, držíce se za pacinky…
Asi dva měsíce po příchodu Sisi se sousedům nepovedlo utopit koťata, protože hrdá matka si je někam odtáhla a pochlubila se s přírůstkem, až koukaly na svět a to už chudák soused neunesl a do běhu života nebyl schopen zasáhnout. Koťátka se čím dál častěji objevovala u nás na zahradě, a vzhledem k tomu, že v té době sousedi měli kočky čtyři, tak jsem jim řekla, že si ty sourozence nechám, když už unikly svému drsnému osudu. Takže od září 2014 kupuji granule ve velkém, protože těch hladových krků je stále více. Poněvadž sourozenci od počátku byli plaší a do domu ani moc nechtěli, bydlí u domu nikoliv uvnitř a proto dostali název:
EXTERNISTI (teta jim říká extrémisti)
Jména jsme jim dali podle vzhledu: Kravatka (má flíček pod krkem ve tvaru kravaty), Motýlek (má flek horizontální), Black je zase celý černý a Garfildek je rezatec- ani nechápu, jak mohli být všichni z jednoho vrhu. Ale tady se ukazuje, že kočičí sourozenci mohou mít více otců.
Od samého počátku se tito sourozenci k sobě vždycky chovali krásně- žádné bitvy a hádačky, vždycky se k sobě tulili a otírali se a protože jsou plaší (nejvíce Motýlek, který se ani nedal chytit), moje představa o kastraci padla po jednom zásadním zážitku: byla jsem domluvená s místním veterinářem, že přivezu první kočku na kastraci a po velkých bojích se nám podařilo do přepravky na salámek nalákat Blacka. Když jsme ho vypustili v ordinaci, tak ten šílený boj, skoky po oknech, záclonách, lítají skalpely z připraveného operačního stolu, bych vám nepřála zažít. Veterinář, ač měl svářečské rukavice, měl rozseknutý drápy oděv do krvava, takže se po bitvě podařilo Blacka narvat akorát zpět do přepravky, a jak jsem ji doma otevřela, tak vystřelil jak šíp a dva dny jej nebylo..
A tak jsme nakonec nechali kastrovat jen Kravatku- jedinou holku ze sourozenců. Ještě stihla mít jednou koťátka, která se nám podařilo darovat dobrým lidem a mají se hezky..
V roce 2019 kromě Sisinky nám odešle neznámo kam i Black; Motýlek- ten byl vždycky tuláček- čas od času se objeví, ale taky už u nás nebývá, a tak zůstali dva miláčci- Kravatka a Garfildek, který momentálně už měsíc není doma, ale věřím, že se po „volání přírody“ (je únor, tak je třeba zanechat genetickou stopu) zase Kravatce vrátí, protože je bez něj smutná.
Kravatce říkám „Kněžna“, protože mi tak připadne, jak je krásná a vznešená.
Pak přišla Majda a Kašpar a pak zase Majda a Kašpar- asi se tomu nedá rozumět, ale protože má člověk tendenci oslovovat své miláčky stejnými jmény, tak jsme dali tato jména už dvakráte, a to na počest té první Majdy a prvního Kašpara, které nám vzal provoz na cestách…
Takže po pořádku:
Na Velikonoce 2015 stála pod dveřmi kočka a mňaukala tak, že nebylo možné ji nepustit dovnitř, přitulit, nakrmit a nechat vyspat. Nikdy nevím, zda si ty kočky jenom pletou dveře a už u někoho bydlely a dnes se po ztrátě Sisinky na nálezy dívám jinak, ale tehdy jsme Majdu přijali a případné páničky nehledali. Od té doby jsme už nesčetněkrát při jakémkoliv nálezu zbloudilce kontaktovali obecní úřad a různé servery „Hledaných tlapiček“ apod.
Majda byla hned všudyzdejší a od samého počátku se škorpila se Sisinkou-přece jen dvě dámy na jednom smetišti- v létě 2015 jsme ji nechali kastrovat a kamarádila se s Externisty a nejradši měla Kašpárka – to byl původně kocour od sousedů, ale k nám chodil stále více a více a když jednoho dne jsem myla kolo a kocourek kolem mne pochodoval a nemohl se „odlepit“, tak jsem mu řekla: Co tady pořád kašpárkuješ- běž domů! Domů šel, ale ne od sousedů, ale do našeho, tak si náramně rozuměl s Majdou a našimi granulemi. Byl takový pomalý a hodný a to se mu stalo osudným- ani ne po 3 měsíčním bydlení u nás nám přišel zvěstovat soused, že pochoval jeho ostatky z cesty. To byla naše první ztráta kočičky a za pět měsíců přišla ještě horší, neboť Majda už u nás byla rok, když nám ji někdo přejel.
Nikdy nezapomenu na to, jak každý den po mém příjezdu z práce čekali oba společně u auta a doprovázeli mně domů..
A tak zbyly vzpomínky a fotky a…. jména. Rozhodli jsme se, že si pořídíme koťátka a dáme jim na počest Majdy a Kašpárka stejná jména!
V roce 2016 mě oslovila kamarádka, že její kočka má mláďátka, která asi budou topit, tak jestli aspoň jedno nechci. Měla jsem si vybrat jedno z pěti, ale jak jsem viděla ty krasavce a co je čeká, tak jsem chtěla aspoň dva. Kamarádka si vzala třetí a tak se majitelé rozhodli si ta dvě zbylá ponechat, neboť jejich matku v době kojení přejelo auto (to je náš největší strašák – nás majitelů venkovních koček).
Majda s Kašpárkem jsou mazlivci obecní. Na Kašpárkovi je poznat, že má předky s Britskými modrými, za to Majdinka je menší a méně žravější (prostě si drží figuru). Kašpar obývá kromě našeho domu ještě zahradu od souseda, který nazval část své zahrady „Kašparovým lesem“. Majdinka se drží domu a společně s Mášenkou jej hlídají v naší nepřítomnosti.
Jednoho dne jsem za plotem sekala trávu a v poslední chvíli jsem si všimla, že je v trávě kotě. Nevím, zda zbloudilo, nebo jej tam někdo odhodil, ale kotě za mnou přišlo na zahradu a z hladu žralo slimáky. Bylo velkou chybou, že jsem mu dala granulky, protože to mohl být velmi vítaný zabiják slimáků..
Samozřejmě že kotě nechtělo z našeho teritoria a seznámilo se s ostatní chlupatou osádkou domu. Ač nejmenší, umělo si vybojovat respekt u velkých a syčením si uhájilo pozice na zahradě.
A tak dostalo jméno Máša a místo v technické místnosti s externisty. Do domu nesmělo – tam byla Sisi, Majda a Kašpar. Jednoho dne jsme zjistili, že má krvácivý průjem a tak jsme za pět dvanáct vběhli k veterináři. Mášenko jsme museli doma umýt, což bylo velké trauma spojené s drápky na mé ruce. Ale Mášenka i já jsme léčby přežily a tak mohl nastat den D, kdy přijely kamarádky a jedna si Mášenku velice oblíbila a odvezla si Mášu domů. Naštěstí po týdnu nám ji vrátila a tak Máša povýšila na kočku domácí, což ovšem nelibě nesla Sisinka.
Mášenka je úžasná léčitelka a vypomáhala svou energií našemu dvacetiletému pejskovi Ronovi, se kterým sdílela lože. Je krásně žárlivá, takže když se nám na klíně zahnízdí nějaká kočka, tak ona musí přispěchat ihned taky a vtlačit se na klín, hruď nebo krk.
Pan doktor říkal, že možná byla týraná, protože má narušené hlasivky (nemňauká) a tak zvláštně vrká, má ubité zoubky, za to ale zatočené drápky – asi jí to příroda vynahradila pro to, aby mohla chytat myšky, což teda faaakt umííí.
taková „dočaska“ – prostě občas přijde a občas u nás není. Pokud jde o hormonální měsíc únor- tak to Muški zmizne i s Garfildem vyhledávat partnerky a pak přijdou poloviční domů. Občas se přijdou nažrat, ale většinou to období s nimi cvičí. Od března jsou zase našimi stálicemi na zahradě. Mušketýr je pažravý, takže když krmíme divou zvěř na zahradě, tak Muški musí dostat první a v dostatečné vzdálenosti od ostatních. Ač jsem se zlobila, že k nám chodí, tak už si neumím představit příjezd domů, kdy čeká na zápraží a okamžitě sklání celé své tělo k pomazlení..
Na počátku roku 2023 jsem našla Muškiho „odešlého“ – kočky to tak dělají, že odejdou v tichosti do říše snů.